Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 127/2025 přinesl důležitý výklad otázky, zda může mít vliv na platnost závěti skutečnost, že se nenaplní očekávaný budoucí vývoj, z něhož zůstavitel při jejím pořízení vycházel. Jde o první systematičtější vymezení významu tzv. omylu v pohnutce podle § 1531 občanského zákoníku.
Skutkově šlo o situaci, kdy zůstavitel změnil závěť v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí rodinného domu a budoucím společným bydlením s jedním z dědiců. Tato rekonstrukce však nebyla realizována – stavební záměr byl ještě za života zůstavitele vzat zpět. Spornou se tak stala otázka, zda právě tato změna okolností může ovlivnit platnost závěti.
Odvolací soud vycházel z tradičního principu, že platnost právního jednání se posuzuje k okamžiku jeho učinění, a následné změny poměrů proto považoval za irelevantní. Nejvyšší soud tento závěr odmítl jako neúplný. Zdůraznil, že u závěti nelze opomenout zvláštní úpravu omylu v pohnutce, která umožňuje zohlednit i mylné představy zůstavitele o budoucnosti.
Podle Nejvyššího soudu může být právně relevantní i taková pohnutka, která spočívá v očekávání budoucího vývoje – například rekonstrukce nemovitosti, budoucího uspořádání rodinných vztahů nebo finančního zapojení třetích osob. Pokud se následně ukáže, že tato představa byla mylná, a zároveň šlo o rozhodující motiv pro pořízení závěti, může být dotčené ustanovení závěti neplatné.
Aby měl omyl v pohnutce na závěť vliv, musí být splněny tři základní předpoklady: pohnutka musí být prokazatelná, musí být mylná a zároveň musí být projev vůle na této pohnutce kauzálně založen – tedy že by zůstavitel při znalosti skutečného stavu věci pořídil jinak. Současně je podstatné, že rozhodná změna musí nastat ještě za života zůstavitele; právě proto, že se o ní nemusel dozvědět, nemusel mít možnost závěť změnit.
Významný je také závěr, že pohnutka nemusí být uvedena přímo v textu závěti. Může vyplývat i z jiného projevu zůstavitele, například z jeho jednání nebo komunikace. Pokud však není zachycena písemně, vzniká v případném sporu podstatně obtížnější důkazní situace.
Právním následkem omylu v pohnutce je relativní neplatnost, které se může dovolat ten, komu její uplatnění prospívá, typicky jiný dědic. V praxi tak půjde o spory o dědické právo, v nichž bude klíčové prokázat nejen existenci pohnutky, ale i její rozhodující význam.
Rozhodnutí má zároveň zajímavý přesah mimo oblast dědického práva. Lze totiž uvažovat o jeho dopadu na posuzování právních jednání zakladatele svěřenského fondu. I zde zakladatel zpravidla vychází z určité představy o budoucnosti – například o fungování rodinných vztahů, chování obmyšlených nebo ekonomickém vývoji. Pokud by se tyto předpoklady ukázaly jako mylné a současně určující, otevírá se otázka, zda by obdobná argumentace nemohla vést k přezkumu takového právního jednání. Stejnou úvahu lze aplikovat i pro tzv. přání zakladatele, která v praxi často obsahují rovněž pohnutky, motivy, které zakladatel sleduje.
Tuto analogii však nelze přijímat bez výhrad. Svěřenské fondy představují komplexnější struktury, u nichž se více uplatňuje požadavek stability právních vztahů a ochrany třetích osob. Přesto rozhodnutí Nejvyššího soudu naznačuje obecnější trend: posilování ochrany skutečné vůle jednající osoby i v situacích, kdy je tato vůle založena na mylných očekáváních budoucího vývoje.
Pro právní praxi z toho plyne především potřeba věnovat zvýšenou pozornost zachycení motivů klienta. Pokud je právní jednání založeno na konkrétních předpokladech, je vhodné tyto pohnutky výslovně vyjádřit nebo alespoň dokumentovat. Zároveň dává smysl pracovat s variantami možného budoucího vývoje a do konstrukce právního jednání zakomponovat určitou flexibilitu.
Rozhodnutí tak představuje důležitý posun: „následná změna poměrů“ sama o sobě sice platnost závěti nemění, může však odhalit, že vůle zůstavitele byla od počátku založena na mylné pohnutce. A právě tato skutečnost může být pro posouzení věci rozhodující.
JUDr. Tomáš Havelka, LL.M. 22.06.2026