Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 22. 7. 2026, sp. zn. 21 Cdo 3270/2025, zabýval otázkou, zda může zaměstnanec závažně porušit své povinnosti pouze tím, že při výkonu své práce jedná ve střetu svých osobních zájmů se zájmy zaměstnavatele, a to i v případě, kdy zaměstnavateli nevznikne žádná škoda, naopak dojde k uzavření nového obchodu, a tedy vzniku zisku.
Skutkový stav
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele, leasingové společnosti, jako key account manager. V rámci své pracovní činnosti uzavřel za zaměstnavatele úvěrovou smlouvu na financování vozidla, kdy zároveň zajistil schválení nižší než standardní úrokové sazby.
Smlouvu však uzavřel se společností, ke které měl osobní vazby. Na jejích internetových stránkách byl dokonce uveden v sekci „Náš Tým“ s fotografií a telefonním číslem. Současně se podílel na nabízení financovaného vozidla k pronájmu, a to prostřednictvím několika inzertních platforem. Za vyjednání úvěru ani následnou inzerci vozidla neměl dostat žádné finanční ohodnocení ze strany společnosti, nicméně úvěrované vozidlo si následně sám od společnosti vypůjčil a užíval.
Zaměstnavatel proto zaměstnanci dal výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce za závažné porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci vyplývající z právních předpisů. Zaměstnanci vytkl zejména střet zájmů, porušení interních pravidel a výkon činnosti shodné s předmětem jeho podnikání bez předchozího písemného souhlasu podle § 304 zákoníku práce.
Zaměstnanec se následně domáhal vyslovení neplatnosti výpovědi.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud však výpověď shledal neplatnou. Dospěl mimo jiné k závěru, že uzavřením úvěrové smlouvy nevznikla zaměstnavateli žádná škoda, naopak došlo k uzavření obchodu, a tím pádem i k dosažení zisku a nelze jej tak samo o sobě hodnotit jako porušení povinností zaměstnance. Přestože dále připustil, že nabízení vozidla k pronájmu ze strany zaměstnance představovalo porušení pracovních povinností, považoval je pouze za méně závažné. Poukázal mimo jiné i na to, že z této činnosti neměl zaměstnanec žádný osobní zisk.
Střet zájmů jako porušení povinnosti loajality
Nejvyšší soud se s tímto závěrem neztotožnil. Připomněl, že podle § 301 písm. d) zákoníku práce je zaměstnanec povinen mimo jiné „nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele“. Tato povinnost představuje jednu ze základních povinností zaměstnance a vyjadřuje jeho povinnost loajality vůči zaměstnavateli.
Pro posouzení, zda zaměstnanec tuto povinnost porušil, přitom není rozhodující pouze to, zda porušil konkrétní právní předpis, interní předpis nebo pokyn zaměstnavatele. Podstatné je, zda jeho jednání objektivně směřovalo k ochraně majetku a oprávněných zájmů zaměstnavatele, nebo naopak proti nim.
Nejvyšší soud navázal na svou předchozí judikaturu a dovodil, že pro existenci střetu zájmů není rozhodující, zda střet skutečně způsobil škodu nebo zda se příslušný obchod následně ukázal jako úspěšný. Rozhodující je, že střet zájmů objektivně hrozil a zpochybňoval nezaujatost zaměstnance.
V nyní projednávané věci měl zaměstnanec osobní vazby na klienta zaměstnavatele a současně měl vlastní zájem na vozidle, jehož pořízení bylo financováno úvěrem, který za zaměstnavatele sám sjednával. Tím podle Nejvyššího soudu došlo k poškození zájmu zaměstnavatele na objektivním a nezaujatém hodnocení rizik a podmínek poskytovaného úvěru.
Skutečnost, že zaměstnavatel nakonec z úvěrové smlouvy dosáhl zisku, proto podle Nejvyššího soudu nebyla pro posouzení věci významná.
Při hodnocení intenzity porušení nelze jednotlivé skutky vždy posuzovat izolovaně
K otázce intenzity porušení pracovních povinností Nejvyšší soud připomněl, že jednotlivá porušení pracovních povinností je nutné hodnotit ve vzájemných souvislostech.
V projednávané věci proto nebylo možné oddělit samotné uzavření úvěrové smlouvy ve střetu zájmů od následného nabízení a užívání financovaného vozidla k pronájmu. Obě jednání spolu podle Nejvyššího soudu úzce souvisela. Zaměstnanec totiž nejprve za zaměstnavatele uzavřel úvěrovou smlouvu na financování konkrétního vozidla, přestože byl ve střetu zájmů, a následně právě toto vozidlo nabízel k pronájmu, a navíc sám toto vozidlo užíval. Tato souvislost podle Nejvyššího soudu jednoznačně zvyšovala intenzitu porušení jeho pracovních povinností.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že svým jednáním (v souhrnu) zaměstnanec závažně porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce byl naplněn. Výpověď je tak platná.
Závěr
Rozsudek je významný především tím, že potvrzuje, že povinnost loajality zaměstnance podle § 301 písm. d) zákoníku práce není podmíněna vznikem konkrétní škody zaměstnavateli. Pro její porušení může být dostačující, že zaměstnanec jedná v situaci objektivního střetu svých osobních zájmů se zájmy zaměstnavatele.
Současně rozhodnutí znovu staví na zcela zásadním závěru (vyplývajícím již z dosavadní judikatury), a sice že při posuzování intenzity porušení pracovních povinností je nutné zohlednit vzájemnou souvislost jednotlivých jednání zaměstnance. Jednání, které by při izolovaném posouzení nemuselo dosahovat intenzity závažného porušení, může v kontextu dalších souvisejících okolností vést k závěru, že zaměstnanec porušil své povinnosti závažným způsobem.
Mgr. Jakub Bystroň 21.09.2026