Počítá se pracovní cesta do pracovní doby? SDEU říká, že ano.


Vysíláte zaměstnance na pracovní cesty mimo jejich běžnou pracovní dobu? Podle nového rozsudku Soudního dvora EU se i čas strávený cestováním může počítat do pracovní doby. 

Soudní dvůr EU (SDEU) se v rozsudku ze dne 22. října 2026, ve věci C-420/24, zabýval sporem rumunského zaměstnance správy silnic s jeho zaměstnavatelem. Zaměstnanec na pokyn zaměstnavatele cestoval do jiných měst kontrolovat stavby, a to i mimo svou běžnou pracovní dobu. Zaměstnavatel mu však čas strávený na cestách odmítl proplatit. Argumentoval tím, že během jízdy zaměstnanec žádnou práci nevykonával. SDEU však dospěl k jinému závěru.

Cesta na pokyn zaměstnavatele je pracovní dobou

Podle SDEU se doba strávená na cestě na jiné místo výkonu práce určené zaměstnavatelem, než je stálé nebo obvyklé pracoviště zaměstnance, a zpět považuje za pracovní dobu. A to i tehdy, pokud cesta probíhá mimo rozvrženou směnu.

Rozhodující je, že zaměstnanec cestuje na pokyn zaměstnavatele, který určuje, kam pojede, kdy a za jakých podmínek. Zaměstnanec se tak musí řídit pokyny zaměstnavatele, být mu k dispozici a nemůže se svým časem volně nakládat.

Za těchto okolností proto nejde o dobu odpočinku, ale o pracovní dobu. Nezáleží přitom ani na tom, zda zaměstnanec vozidlo sám řídí, nebo jej veze řidič.

Co na to česká právní úprava?

Podle § 210 zákoníku práce se doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která zasahuje do rozvržené směny, považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele. Zaměstnanci se za tuto dobu mzda nebo plat nekrátí, případně mu náleží jejich náhrada.

Pokud však zaměstnanec cestuje mimo rozvrženou směnu a během cesty neplní pracovní úkoly, podle dosavadního českého přístupu se tato doba zpravidla nepovažuje za výkon práce ani za překážku v práci. Zaměstnanci tak za samotnou cestu automaticky nevzniká nárok na mzdu.

Nový rozsudek SDEU proto otevírá otázku, zda je dosavadní český přístup k nezapočítávání pracovních cest do pracovní doby v souladu s unijním právem.

Je však důležité rozlišovat mezi započítáním cesty do pracovní doby a nárokem na její proplacení. Rozsudek totiž automaticky neznamená, že zaměstnanci za každou takovou cestu vzniká nárok na mzdu nebo příplatek za práci přesčas.

Co to znamená pro zaměstnavatele v praxi?

Rozsudek může mít dopad především na evidenci pracovní doby, plánování pracovních cest a dodržování povinného odpočinku. Otevřená zůstává také otázka případných dopadů na odměňování cest mimo rozvržené směny.

Zaměstnavatelé by proto měli věnovat pozornost i času, který zaměstnanci stráví cestováním na jejich pokyn, a to zejména v případech, kdy pracovní cesta začíná před směnou nebo končí až po jejím skončení.

Důležité je také zdůraznit, že rozsudek se netýká běžného dojíždění z domova do zaměstnání, ale cest na jiná místa výkonu práce, které zaměstnanec absolvuje podle pokynů zaměstnavatele.

Co bude dál?

Zatím není jasné, jak se nový výklad SDEU promítne do české praxe a zda na něj zareaguje také český zákonodárce.

Další vývoj budeme sledovat a o případných změnách Vás informovat.

Pokud potřebujete poradit s nastavením pracovních cest, evidencí pracovní doby nebo posouzením jejich dopadů na Vaši společnost, rádi Vám pomůžeme.

Mgr. Kristýna Smočková